
*které svou mohutností jaksi připomínají, nakolik je člověk oproti nim maličký, zároveň však dodává jakýsi pocit jistoty, vědění osudu...vzduch je prosycen kořením z nedalekého trhu...z pulzující iluze vystoupí líně Aubrey, přejede si pohledem přítomné a s typickým arogantním úsměškem se i on dá do tance...dokud se zdržuje na podiu, nic zlověstného se neděje, jen se sálem po jeho stěnách šíří starodávné město se svými vůněmi, zvuky, tolik nezvyklými oproti dnešní době*