Putyka

[Ares]

(Kruci, já to taky neumím, i když Ares by si určitě zahrál....tuším se to budu muset naučit )

Becca: Skutečně? Zkoumavě se na ni zahledí. To mě celkem zajímá. Tahle část tvého života. Ozřejmí. Cos vůbec dělala před tím, než si nastoupila do Slastí? Zeptá se a je na něm vidět opravdový zájem.

Barman: Dobrá, tak nám sem doneste flašku a dvě sklenice.

[Styx]

(tak já poker taky neumím:D To jen Tony je v tom dobrej, hehe. Hrálo by se jenom jako, pravidla bychom si sami určili. Já sice základy a pravidla tak trochu znám, ale s tím bych určitě nevyhrála:D)

[Barman]

+kývne a donese jim tam novou flašku a dvě kupodivu čisté sklenice a zase zmizí za bar+

[Rebecca Altamirano]

(hergot, taky neumím, a navíc jsem to nikdy nějak nepochopila:D)

No...pár desítek let, jsem se učila...o nás, o démonech, příšerách...převážně jsem zjišťovala, jak je co nejrychleji zabít. A když mi bylo řečeno, že už není nic, co bych se mohla naučit, cestovala jsem po světě. Zpočátku...jsem lovila pro zábavu. Bylo mi jedno, jestli upír, démon nebo i člověk, je opravdu vinnen tím, co mi bylo řečeno. Na chvíli uhne pohledem. Pak se mu ale zas pevně podívá do očí. Byla jsem prostě obyčejný nájemný vrah. Pravda...nájemný vrah, s trochu nadstandartními schopnostmi. Ušklíbne se. Ale pak...po jedné události...už jsem dávala dobrý pozor, jestli ten, koho lovím, je opravdu tak špatný, jak mi řekli. A s touhle "prací" jsem vydržela víc než století. A v posledních letech už si jen užívám svého nabytého bohatství, a abych se úplně neukousala nudou, pracuju ve Slastech. Dokončí s úsměvem. A co ty? Přivře oči. Co jsi dělal, po svém "pádu" z Olympu? Zadívá se na něj se zájmem a nalije jim oběma whisky. Přisune mu sklenku a sama zakrouží obsahem té své a přes okraj skleničky se mu podívá do očí.

[Ares]

Takže nájemný vrah. zopakuje možná trochu překvapeně, ale rozhodně ne nepříjemně. A když Becca mluví o té zábavě, oči mu zasvítí něčím z jeho dávné minulosti. Nadšení, možná touha po boji, ale moc dlouho se to tam neudrží, když Becca uhne pohledem. Co to bylo za událost? Zeptá se náhle. Prostě ho zajímá, co pokaždé vede lidi obrátit se k tomu "dobrému". Za jeho dob to většinou znamenalo, že se mu obrátili zády a začali uctívat jeho sestru Athénu. Ten vztek už ani zdaleka není tak živý, ale nějaké ty zbytky tam pořád jsou. Nechybí ti to? zeptá se po chvilce přemýšlení, když se ten vztek zcela vytratí. Vezme si sklenku a taky se do ní podívá, ale spíš jen automaticky, pak koukne na Beccu a nevesele se usměje. Je to trochu složitější. Ušklíbne se kysele. Snad jsem ani tak nepadl, jako byl sesazen. Můj drahý otec mě uvrhl po jedné naši menší hádce do Tartaru a tam jsem zůstal dalších dva tisíce let. Zamračí se a na jeho tváři se mihne stín bolesti. Zjevně to pro něj nejsou šťastné vzpomínky. Nakloní se k ní tak, že by jí mohl spočítat řasy, kdyby chtěl, a velice tichým hlasem se zeptá. Víš co je to Tartaros? zahledí se jí do očí a v těch jeho je čerň, zloba, bolest, ponížení…. Křesťané tomu říkají peklo. Ušklíbne se, ale spíš než úšklebek je to taková grimasa, no narovná se a už zas celkem klidně pokračuje. Dostal jsem se odsaď v podstatě nedávno a zjistil, že svět se od základu změnil. Žádný Olymp, žádní řečtí bohové. Snažil jsem je najít, neúspěšně a tak jsem na svých cestách jednoho dne přišel sem a… zůstal jsem. Zatím. Pousměje se. Tak na co si připijeme?

[Rebecca Altamirano]

Chvíli ho bezeslova pozoruje a pak se trochu hořce usměje. Vlastně nic zvláštního, nic co by se při tom, co jsem dělala, nedalo čekat. Najala si mě nějaká organizace. Nevím, co byli zač, nikdy jsem se neptala. Jednak mě to nezajímalo a jednak nebývalo zrovna zdraví prospěšné, příliš se vyptávat. Ušklíbne se. Vypátrala jsem ho v Japonsku, ve městě, kde jsem se naučila všechno, co umím. A ani to mi neotevřelo oči... Potřese hlavou. Byla jsem tak zaslepená touhou po krvi, že jsem pochopila až když bylo příliš pozdě... Pohlédne na něj a v očích se jí zrcadlí bolest a pocit viny, vše stejně silné, jako tenkrát. Zabila jsem svého Mistra, toho, kdo mě všechno naučil. Sklopí oči a podívá se stranou. Ta organizace, co mě najala se ho už dlouho snažila zabít. A nakonec se jim to povedlo, díky zbrani, kterou sám vytvořil. Potřese hlavou a napije se. Nikdy jsem o tom nikomu nevyprávěla... Lehce překvapeně se na něj podívá.
Hmm, taky moc milý "tatíček". Ušklíbne se a se zájmem mu naslouchá. Když se k ní nakloní, neuhne ani o kousek a z toho, co spatří v jeho očích jí přejede mráz po zádech. Ano vím...Řekne tiše. Jednou jsem také měla tu čest...s tamním šéfem. Ušklíbne se. Ale být tam dva tisíce let... Oklepe se z té představy. No, koukám, že oba máme vzpomínky, které bysme si s klidem odpustili. Pousměje se a vezme si sklenku. Hmm....co třeba na tuhle fajn hospodu, která mi nějak moc rozvazuje jazyk? Uculí se pobaveně.

[Ares]

Poslouchá ji pozorně. Tvář má netečnou, takže nejde poznat, co si o tom myslí. Když se v jejích očích objeví ta bolest a pocit viny, bez toho, aby nad tím přemýšlel, posune svou ruku k její s úmyslem chytit ji a snad ji i trochu utěšit. Ale když si to náhle uvědomí, zastaví svou ruku jenom kousek do její. Snad ho to i samého překvapí, ale oči nesklopí. Jak Becca odvrátí pohled, předci jenom překoná tu krátkou vzdálenost a velice jemně se dotkne jejích prstů. Rebecco, mě můžeš říct všechno. Tedy téměř. Já tě za to odsuzovat nebudu. Trochu se pousměje, ale hned opět zvážní. Rozumím tomu. Proč tě to tak trápí. I když já nikdy žádného mistra neměl a kdysi by se mi to zdálo směšné. Teď už ne. Asi jsem se taky trochu změnil. Pustí jí ruku s lehkým pohlazením.
To jo. Přikývne už mnohem uvolněněji a pohodlně se opře do židle. Ale jak se říká, třeba hledět do budoucnosti…nebo tak nějak. ušklíbne se a vezme svou sklenku. To můžeme. Přikývne. Ale já bych si spíš připil na udatné ženy bojovnice. mrkne na ni. Přiťukne si s ní a naráz sklenku vypije.

[Rebecca Altamirano]

Když ucítí jeho dotek, překvapeně vzhlédne a zadívá se mu do očí. Díky. Pousměje se slabě, ale sama ruku nestáhne. Kdyby ještě žil někdo, kdo by ho mohl pomstít, zemřela bych. Prohlásí s jistotou. A možná by to bylo lepší, než s tou vinou celou věčnost žít. Potřese hlavou, aby tyhle myšlenky na minulost zahnala. Máš pravdu, je lepší dívat se dopředu. Jednak minulost je mnohdy bolestivá a navíc už stejně nejde změnit. Je lepší žít přítomností a budoucností. Usměje se. Dobře, tvůj přípitek se mi líbí. Zasměje se a obrátí do sebe obsah sklenky stejně obratně jako on. A neprodleně oběma doleje. A tak mě napadá...co bys řekl na takový malý, cvičný souboj? Mezi námi? Podívá se na něj a přivře oči. Možná je odemě troufalé, vyzývat boha války, ale...vždycky jsem si až příliš ráda hrála s ohněm. Pousměje se a blýskne jí v očích.

[Bruno Duvenblejt]

Doslechne se o zaplivaném pajzlu, tak jej musí jít omrknout. Sedne si někam do koutku, aby měl rozhled po celé hospodě a čeká, jestli tady vůbec roznáší pingl, anebo si bude muset donést pivo od pípy sám.

[Ares]

Při jejím návrhu, mu obočí vylítne nahoru. To vidím, že si ráda hraješ s ohněm. Usměje se vzápětí. Tím mě ale stavíš do dost ošemetné situace. Blýskne v očích i jemu. Budu tě muset šetřit. A kdy bys ten zápas chtěla?