Putyka

[Bruno Duvenblejt]

Málem lekne žízní, jazyk opřený o stůl, a furt nikde nikdo. Tak se zvedne a dojde si k pultu pro pivo.

[Barman]

Bruno: Já bych k vám přišel. +koukne na Bruna trochu nevrle+ Co to bude?

[Bruno Duvenblejt]

Taky koukne nevrle. Pivo. Studené. A se správnou mírou.

[Barman]

+šoupne mu tam jedno pivo+

[Bruno Duvenblejt]

Chytne půllitr, zkusí teplotu, zkontroluje míru a teprve pak si jej odnese ke stolu, sedne si, popíjí a čumí kolem.

[Rebecca Altamirano]

Tss...šetřit jo? Jsem snad z cukru? Zatváří se uraženě. Šlo by jen o malý cvičný souboj. Potřebuju trénovat, abych nevyšla ze cviku. Uculí se. Kdy....to je vcelku jedno, až vystřízlivíme z tohodle našeho dýchánku, třeba... A nejspíš u nás v Guns...nebo máš jiný návrh? Koukne na něj tázavě a upije ze sklenky.

[Ares]

A seš? zatváří se, jakoby to snad chtěl zkoušet, ale jenom ji tím podpichuje. Dobrá, tak já se někdy v nejbližší době zastavím (když se dořeší to s tím mečem). Vezme sklenku a opět ji obrátí do sebe. Dolije si sám. Další už upíjí o něco pomaleji. Jak si ten souboj představuješ? Se zbraněmi nebo bez?

[Rebecca Altamirano]

Přivře výhružně oči a nakloní se trochu blíž. To zjistíš sám...jestli jsem. Pousměje se a zase se opře. Hmm...asi bych začla se zbraněmi...a uvidíme, jak budem pokračovat. Uculí se a pozoruje ho přes okraj skleničky. Nebo bys dal přednost boji zblízka? Pozvedne obočí a slabě se usmívá.

[Ares]

Také se nakloní blíž, takže jejich tváře jsou od sebe jen několik centimetrů. Už se na to těším. Zašeptá a i když mhouří oči, koutky mu cukají. Odtáhne se trochu a upije ze své sklenky, potom Rebeccu jakoby jen tak automaticky sjede pohledem, ale když se jí opět podívá do očí, má na tváři téměř ďábelský úsměv. No, uměl bych si představit souboj, při kterém by jsme zbraně nepotřebovali... nedořekne, jen se na ni pořád usmívá, i když teď už spíš pobaveně než ďábelsky. A velmi dobře si uvědomuje, že i když je to jenom takové přátelské podpichování, rozhodně ho ta představa nenechává chladným.

[Rebecca Altamirano]

Chvíli ho bezeslova pozoruje, ale nakonec se pomalu, líně úsměje. Hmmm...myslím, že i já si ho dovedu představit. V očích jí zahoří rozpustilé plamínky. Z části přistoupila na jeho popichování, i když neví jak moc, to sama myslí vážně. Ty jsi vážně neuvěřitelný. Kam jsme se to od vážného rozhovoru dostali, aniž bych si to vůbec uvědomila? Pobaveně a zároveň trochu znepokojeně ho pozoruje.