Sídlo

[Rebecca Altamirano]

Nechá ho přijít blíž a když se zlehka dotkne její ruky, zvedne hlavu a opětuje jeho pohled. Máš pravdu, ale proč mám pocit, že je to pořád jen zklamání a bolest? Pak přijde chvíle štěstí, která mi připadá jako jediná minuta a následuje opět to, co je mi tak důvěrně známé. Hořce se usměje a potřese hlavou. Neuhne před jeho rukou, když ji pohladí po tváři a zkoumavě se mu zadívá do očí. I to málo, co mám? Opakuje po něm zamyšleně. Ale co vlastně mám? Smutně se usměje. Kromě své nesmrtelnsti a samoty, vůbec nic.

[Kain]

+Opět se pousměje, ale není v tom nic šťastného.+ Na to ti nedám odpověď. +pokroutí hlavou.+ Nejspíš proto, že tam nahoře sedí někdo, koho víc těší tragikomedie, než šťastné konce. +řekne s trpkostí v hlase a hlavou nepatrně kývne k obloze.+ Co? +pohlédne na ni nevěřícně.+ Jsi nádherná žena a velice přitažlivá. A to není nic. +sjede jí rukou po zádech a opět se vrátí k její ruce, k dýce kterou drží.+

[Rebecca Altamirano]

No jo, ten nahoře. Velký dítě, s velkou mocí. Ušklíbne se. No díky, že to říkáš, ale...No, to je jedno. Potřese nakonec hlavou a když se znovu dotkne její ruky, sklopí k ní pohled. Uvolní prsty a dýka s kovovým zazvoněním dopadne na zem. Pomalu zvedne pohled a zadívá se mu do očí.

[Kain]

Copak? +nedá mu nezeptat se, když se tak zatváří, aniž by změnil tón hlasu.
Opětuje jí její pohled a usměje se, opravdově.+ Neplač nad minulostí, krásná upírko, ale mysli na budoucnost. +řekne a musí se nad tím trochu ušklíbnout, jak si na něco vzpomene ze své minulosti.+

[Rebecca Altamirano]

Ale nic, jen nevím, k čemu mu všechno to, cos vyjmenoval je, když jsem pořád sama. Usměje se hořce. Tak na budoucnost... Zamyšleně se na něj zadívá. A co myslíš, že mi může přinést? Zeptá se nakonec tiše a snaží se rozluštit, co znamená ten úškebek.

[Kain]

+Očima jí přejede po vlasech, čele, tvářích, rtech. Do její, nyní prázdné dlaně vsune tu svou a proplete si s ní prsty.+ To záleží na tobě, co dovolíš, aby ti přinesla.+ usměje se opět a jeho druhá ruka se jí najednou ovine kolem pasu. Ale ne tak, jako předtím. Tentokrát váží každý pohyb, no i tak jsou jeho doteky pevné a jisté. Opět se očima vrátí k jejím očím a skloní se k ní o něco níž.+ Co by sis přála, aby ti budoucnost přinesla, Rebecco? +zeptá se tiše.+

[Rebecca Altamirano]

Když si ji přitáhne k sobě znovu, tentokrát se ho nepokusí podříznout, což je velký pokrok. Vzhlédne a zadívá se mu do očí. Možná někoho, s kým sdílet věčnost...nebo aspoň její část. Odvětí tiše a po chvíli uhne pohledem, jakoby to považovala za velkou osobní slabost.

[Tony Dolohov]

+Tonymu se zastýská po krásné Rebecce a tak přijde na přátelskou návštěvu. Slyší od vedle hlasy, zamračí se, ale nechce rušit, tak si sedne v předsálí a začte se zatím do Věštce+

(nenechte se rušit, vyřiďte si, co potřebujete;))

[Rebecca Altamirano]

(hehe, tak to nejspíš bude svědkem toho, jak Becca vzteky málem vyletí z kůže )

[Styx]

(a proč asi myslíš, že přišel, ehm...? )