Město

[Dean]

+dožene ji právě včas, aby si všiml, že se stáhla do stínů před školou. Opře se o strom o kousek dál, přes ulici ho kryje auto, takže ho ona vidět nemůže, leda že by se otočila a podívala přímo na něj. Zamyšleně ji sleduje a jeho mozek zatím nabízí tak dvacet různejch scénářů, proč tam je. Ještě chvíli ji pozoruje, a pak usoudí, že je směšný ji takhle šmírovat, a odlepí se od kmene, aby k ní došel a oslovil ji. Jenže v tu chvíli se pohne i ona, a zamíří někam pryč. Zmateně se rozhlídne a během chvilky mu dojde, že sleduje nějakou holku, o pár let mladší, než oni. Ale proč? Zamračí se a nenápadně se proplétá mezi lidmi za ní. O pár ulic dál mu dojde, že nesleduje tu holku... sleduje toho chlápka. A ten chlápek zase sleduje tu holku. A dean zase sleduje Payne. A celý to začíná bejt trochu moc absurdní. Vidí, jak zahne do menší uličky bokem, a zaváhá - jestli tam vejde taky, nejspíš si ho hned všimnou. Pak se ale z uličky ozve tlumený výkřik, dost tlumený, aby ho přeslechli ti, kdo jen tak chodí po ulici a nevnímají, ale ne dost tlumený pro něj. Instinktivně vyrazí, naprosto tiše a už o ničem nepřemýšlí, jako myška vklouzne do uličky a pak se zarazí, jako by z něj někdo na místě vyrazil dech. Automaticky se stáhne ke zdi, a to je spíš výcvik, než přirozená reakce. Holka se choulí na zemi, oblečení má roztrhaný a Payne stojí u toho chlápka. Slyší ji jen tiše, z dálky, a chlad v jejím hlase mu postaví chloupky na rukou. Jak se rozpřáhne, aby ji uhodil, ruce mu podvědomě škubnou, ale ona to má evidentně pod kontrolou, a během chvilky ho tiskne na zeď. V břiše pocítí uspokojený bodnutí, jo, ta se o sebe postará. Jenže pak uslyší její monolog a... myšlenky mu lítají zběsile rychle, a v krku mu trochu vyschne. Ona ho zná. Není to náhodnej úchyl, kterýho si všimla na ulici a chtěla pomoct chudákovi holce. Ne, tohle... tohle je plán. Nasucho polkne a má pocit, že svůj tep cítí až ve spáncích. Nadechne se, chce něco říct, vlastně ani neví co, ale v tom Payne vytáhne tu dýku, a on má dojem, že to všechno vidí ve zpomaleným záběru. Její úsměv, tak neskutečně studenej, když bodne. Tichý zachroptění toho chlápka. Ta minuta, nejdelší minuta v jeho životě, když se Payne dívá do vyhasínajících očí, ježiši, celou dobu se dívá. A pak ji z něj vytáhne, a začne po sobě uklízet, tak efektivně, rychle a... zkušeně. S takovou jistotou. Protože... to nedělá poprvé. moje Payne... kdo to je? V prstech mu trochu mravenčí, jak je má najednou studený, jako by se mu krev stáhla z celýho těl pryč. Najednou má pocit, že se dusí, vykročí k ní zpoza popelnic, ale pak se zastaví, protože neví, co by udělal, až k ní dojde, tak se jen zastaví a dívá se na ni, jako kdyby ji viděl poprvé, tvář má naprosto pečlivě a vyžehleně bezvýraznou, ale nádech, kterej se mu konečně vydere ze rtů, je jako zalapání po dechu.

[Payne]

+vyjde zpoza popelnic, kapucu si už nenasazuje, aby trochu odlišila vzhled od toho, jak do uličky vešla. Skloní hlavu, ruce si zastrčí do kapes, protože je má trochu od krve a navíc nechce náhodou vytrousit posbírané důkazy a jakoby nic zamíří zpátky na rušnější ulici. Jenže když vzhlédne, má pocit, že jí srdce vynechalo několik tepů. Nemůže uvěřit tomu, co vidí. Nebo spíš koho vidí. Skoro by do něj vrazila. Stojí jako vrostlá do země, jen pár metrů od něj, vidí tu pečlivě bezvýraznou tvář a je jí jasné, že to viděl. Všechno. Potlačí touhu se ohlédnout zpátky k místu, kde leží její sedmá oběť. Místo toho se jen pomalu nadechne a vydechne, ale na uklidnění to moc nepomůže+ Deane...co tady...+začne tiše, ale zarazí se, protože dokončit tu větu jí přijde jako naprostá blbost. Sledoval ji. To je víc než zřejmý. Ale jak věděl, že sem půjde? Že půjde vůbec někam...Dívá se na něj a prostě ví, že tohle bude zlý, protože to nepochopí. Ale ona se nebude omlouvat, ne za to, co dělá...+

[Dean]

+dívá se na ni, tak trochu ztraceně a zkoumavě, jako by jí něco hledal ve tváři, něco, čeho by se chytil+ Napadlo mě, že jsi chtěla tajný rande. +poznamená tiše, a pak se mu rty zkroutí do úšklebku, nepřístojně cynickýho a na něm skoro nepatřičnýho+ Ale evidentně se ti tu moc nehodím. +zavrčí, a dlaně se mu automaticky sevřou do pěstí, jak se pokouší ovládnout všechny ty emoce v sobě. Jemu naopak oči sjedou rovnou zpátky k tomu místu za ní, kde je vidět jen náznak boty a beztvará hromada čehosi, co ještě před chvílí dýchalo. Čelist mu trochu ztvrdne a pod kůží se vyrýsuje, a oči mu v kontrastu s tím zmrznou, jo, na Zvládání emocí 101 dával evidentně pozor. Otevře pusu, a něco chce říct, chce se zeptat na tisíc věcí, a zároveň má strach z odpovědí+ Proč... +začne, ale pak zavrtí hlavou, a nedořekne to, místo toho se zeptá jinak+ Kolik? +zeptá se poněkud chladně, a měří si ji pohledem, dívá se jí rovnou do očí, a pak se ušklíbne+ Ne, víš co? Nech si to pro tebe. Očividně ti nestojím za to, aby ses svěřila. +odfrkne si, otočí se na patě a prostě odtamtud odkráčí pryč, ale vydrží mu to jen asi tak pět kroků, pak se zarazí, a zase se prudce otočí+ Jenom mi řekni jedno, ona o tom ví? +vyhrkne a v očích mu probleskne nějaká emoce, možná to, jak moc je dotčenej a ublíženej, a vlastně ani neví, za jakou variantu by byl radši. Jestli o tom ví, tak pro ni neexistuje omluva, a jestli ne, no tak potom Payne pobíhá venku jako Zorro mstitel na vlastní pěst+ Neví, co? +odhadne to+

[Payne]

+má pocit, že tam už stojí nejmíň sto let, dívá se na něj a ví, že to je přesně tak, jak se bála, že by to dopadlo, kdyby mu o tom řekla. Ten jeho výraz a cynický tón se jí zařízne přímo do srdce, jakoby v přímém přenosu viděla, jak se mění. Jak ho mění to, co udělala ona...Na okamžik pocítí záblesk něčeho, co by možná mohly být výčitky, ale to je vzápětí pryč a místo toho pocítí záchvěv vzteku.+ A co vlastně chceš slyšet? Nemohla jsem ti to říct, právě kvůli tomuhle! +vykročí k němu a hlas se jí trochu chvěje; oči má ale suché a trochu zlostně jí v nich zablýskne+ Co na tom záleží, kolik jich bylo? +rozhodí rukama a zamíří za ním, protože to že má očividně v plánu zmizet se jí rozhodně nelíbí, ale pak se najednou prudce otočí a ona tak stojí od něj na dosah ruky+ Nesouhlasil bys s tím, ani kdyby byl tenhle první a ani kdybych ti to řekla hned na začátku. +řekne tiše a divá se mu do očí+ Ne. Neví to. Nikdo to dodnes nevěděl...+zavrtí pak hlavou, ale pohledem neuhne+ Mrzí mě...+zarazí se, protože na chviku neví, co ji vlastně nejvíc mrzí, kromě toho, že to zjistil+ ...že jsem ti lhala. +dodá nakonec, protože to opravdu je to jediné, za co cítí potřebu se omluvit+

[Dean]

Mně na tom záleží! +přehluší ji, ale pak jen zavrtí hlavou+ No to bych s tím teda kurva nesouhlasil. +zavrčí vztekle, a jak se dívá na zlost v jejích očích, něco se v něm vzedme, o krok od ní ustoupí, šlachy na krku se mu napnou, rozmáchne se, a prudce vrazí pěstí přímo do zdi vedle nich, až se sesype trochu omítky, a on si sedře klouby dokrvava. Aspoň na chvilku ho ta fyzická bolest donutí myslet jasnějc, a taky odplaví trochu vzteku, kterej cítí+ Ale aspoň bych si nepřipadal jako úplnej kretén. Proč se mnou teda seš, když mi nevěříš? +koukne na ni tázavě a vytřepe si z ruky brnění z nárazu, zvedne k ní oči, a trochu nevěřícně se uchechtne, ale je to spíš smutnej zvuk+ Nikdo to neví. +pokýve hlavou a tak jízlivě se ušklíbne+ Takže tu běháš a vraždíš úplně sama, kdyby ses nevrátila, tak by nikdo ani nevěděl... +hlas se mu vytratí do ztracena a na chvilku se od ní odvrátí+ Jo. +otře si dlaní čelo a nad obočím mu ulpí trochu krve z rozražených kloubů+ To mě mrzí taky. +zamumlá+ Tak teda hodně štěstí. +ušklíbne se, a už se na ni nepodívá, prostě se přemístí pryč+

[Payne]

No tak vidíš! Ani to nezkusíš pochopit! Jsi tak morálně na výši, že ti nedochází, že není rozdíl mezi tímhle a tím, co jednou budeš dělat ty! +odsekne zuřivě a když se rozmáchne a praští do zdi vedle, ani se nepohne, netrhne sebou, jen se na něj dívá+ Jsem s tebou, protože tě miluju! +udělá krok k němu a zvedne ruku, aby se ho dotkla ,ale něco v jeho očích ji zarazí, takže ji zase spustí+ Věřím ti, jako nikomu na světě. Ale oba máme věci, který z různých důvodů spolu nemůžeme sdílet. +řekne tiše a hlas se jí trochu zachvěje, ale potlačí to a zpříma se na něj zadívá+ Mám to pod kontrolou, jsou to samotáři. +sama neví, proč má potřebu se obhajovat a ještě víc ji to štve. Uvědomí si, co má v plánu okamžik před tím, než se přemístí a udělá krok k němu, aby ho zadržela, ale není dost rychlá.+ Deane! Počkej...! +zavolá, ale to už je pryč+ Kurvadrát! +zajede si rukama do vlasů a vztekle setře jednu slzu, která si dovolila přehoupnout se přes řasy a sklouznout po tváři dolů. Zuřivě nakopne nějaký pytel s odpadky a přemýšlí co má dělat. Tady nemůže zůstat, brzo by ho mohl někdo najít a jestli si jich někdo všiml, mohla by to být velice zásadní chyba. Uklidni se a přemýšlej. Vyjde z uličky a zamíchá se do davu, hlavu skloněnou, ruce v kapsách. A pak si vzpomene na ten přívěsek, ten který ji může přemístit kamkoliv, kde zrovna Dean je. Rychle vklouzne do další postranní, špinavé uličky a v duchu za tyhle místa tomuhle městu poděkuje. Schová se tam ve stínech, který s postupujícím odpolednem a počínajícím večerem začínají být čím dál tmavší, vytáhne přívěsek zpod trička a sevře ho v dlani. Nikdy by ji nenapadla, že ho poprvé použije zrovna z takového důvodu. Zavře oči a zašeptá aktivační heslo a pak ji už pohltí ta několikavteřinvá temnota, aby ji vzápětí vykopla někde...zhluboka se nadechne a rozhlédne se. Central park. Poetický. Povzdechne si a když vyjde za zatáčku, uvidí ho před sebou, ale najednou si není jistá, co mu bude říkat. Nemá ponětí, co by ho mohlo přimět k tomu, aby to pochopil. Nebo aspoň akceptoval. Vzpomene si na Vickyina slova, která sice patřila úplně k jiné situaci, ale vlastně...to dost sedí.+ Du im luysn yes khavarum: Mi hapaghek’ indz arraj...+řekne tiše, ale dost nahlas, aby to určitě slyšel a najednou si mnohem zřetelněji uvědomí svůj přízvuk a dojde jí, že to nejspíš řekla ve své mateřštině, aniž by si toho byla vědoma+

(překlad Jsi moje světlo v temnotě. Neutíkej přede mnou )

[Dean]

a co na tom mám chápat? mně to přijde docela jasný. +vyhrkne, a prostě odtamtud musí zmizet, přemístí se, ani neví kam, prostě pryč. Ale nepřekvapí ho, že se objeví zrovna tady. Tenhle mostek a támhleta lavička, tady to měla ráda jeho máma. Jen tak tam zůstane stát uprostřed cesty a na chvilku si dovolí nechat se ochromit všema emocema, který teď cítí, strach, bolest, vztek, zmatení, zklamání. Pak uslyší něčí hlas a škubne sebou. V první vteřině je zmatenej, kde se tam vzala, ale pak uvidí na jejím tričku ten přívěsek, a dojde mu to. otočí se k ní, a pevně sevře rty. Nerozumí tomu, co řekla, a jen mu to připomene, že o ní vlastně ví hrozně málo. Normálně by se asi zeptal, co to znamená, ale... dneska ne+ Ne, ani se neopovažuj tohleto srovnávat. +vrátí se k tomu, co řekla, než se přemístila. Já ti některý věci nemůžu říct, fyzicky nemůžu! Ale chtěl bych, a ty to dobře víš. To není totéž. +odsekne, a otočí se, jako by přetlak emocí v něm zrcadlil ten neklid v jeho těle, a jenom pomalu to zase dostává pod kontrolu+ Ty si musíš myslet, že jsem úplnej idiot. +rozhodí rukama+ Já jsem tě viděl. Tohleto není... není to jen nějaká mise. +vyhrkne zuřivě, a pak radši zmlkne+ Musím jít. +zamumlá, protože má pocit, že se na ni nevydrží dívat, má chuť ji popadnout a zatřást s ní, aby se probrala, ale zároveň si pořád velice ostře uvědomuje, že takhle by se jí nikdy nedotknul+

[Payne]

No tak fajn, řekněme, že to možná je něco jinýho. Ty nemůžeš, protože jsi složil slib. Ale i já bych ti to řekla, kdybych měla jen miniaturní pocit, že mě okamžitě neodsoudíš. +rozhodí rukama+ Ale nepletla jsem, že? Tak jsem monstrum. Ale nebyla to moje volba! +zakřičí a nejradši by si dala facku, když jí další slza sklouzne po tváři. Znovu ji vztekle otře a pak se nevesele zasměje+ Není to mise? A to proč? Protože mi to nikdo nepřikázal? Protože mi neřekl, běž a zabij je, zasloužej si to? Jediný rozdíl v tom je ten, že to bylo moje rozhodnutí, moje týdny práce s hledáním důkazů, se sledovaním. +dívá se na něj a prostě ví, že to nepochopí, rozhodně ne teď a jen bohové vědí, jestli někdy+ Můžu ti dát přečíst záznamy z vyšetřování. Nebo pitevní zprávy. Nebo video ze soudu s tím sráčem z dneška, když ho osvobodili kvůli neschopný obžalobě a rodiče malý Lilly se sesypali. +je jí jedno, že mluví do jeho zad, pravda je, že to ze sebe taky potřebuje dostat. Zarazí se, až když vysloví Lillyino jméno, protože kousek nalevo před Deanem se najednou objeví drobná průhledná postavička, oblečená v šatičkách, ve kterých zemřela. Dech se jí zadrhne v hrdle; zatím se to stalo pokaždé, když nějakou oběť pomstila. Ať dřív nebo později, viděla je všechny a pořád si na to nezvykla. Sleduje, jak se na ni usměje a pak se podívá i na Deana a znovu se usměje, skoro by řekla povzbudivě, jakoby věděla, že to dobře dopadne a pak se zase rozplyne. Kousne se do rtu a musí na chvilku zavřít oči, protože teď ji to nesmí semlít, teď nebude brečet.+ Jo...možná vážně musíš. A já taky...+podívá se na něj a v očích má jen obrovský smutek a bolest+ Nemůžu se omlouvat za to, jaká jsem. A za něco, čeho nelituju. +přizná a pokrčí lehce rameny+ Miluju tě, ale možná to nestačí...+dodá tiše, odvrátí se a zamíří po cestě opačným směrem, protože už k tomu nemá co víc říct. Karty jsou na stole a oba musí hrát s tím, co mají...+

[Dean]

+podrážděně přikývne, a je rád, že uznala, že aspoň v tomhle má pravdu+ Ježiš Payne, ty nejseš monstrum! Nevím, co tě na těch tréninkách učí, ale to co se ti stalo... +zavrtí prudce, nechápavě hlavou, a donutí se zmírnit tón hlasu+ To nechci nijak zmenšovat. Ale to s tebe nedělá monstrum, s tímhle to nemá nic společnýho! +vyhrkne naléhavě+ Za to jsi přece nemohla. +dodá tišeji+ Ale jo, já věřím, že sis vybrala ty, který si myslíš, že si to zaslouží- +začne, ale pak ho vytočí tím popíchnutím+ Jadea do toho nepleť, to s tím nemá nic společnýho. +zavrčí na ni tvrdě, a když se ona odmlčí, pomalu se k ní otočí čelem, a ta bolest v její tváři ho skoro nalomí, skoro k ní dojde a obejme ji, ale nedokáže se pohnout+ ono je vlastně jedno, co řeknu. Ty si stejně budeš dělat co chceš. +pokrčí rameny tak rezignovaně+ I když o tom řeknu Rebecce. +bezděky použije její jméno a ani přitom neshoří + i když řeknu, že tě jinak... +ušklíbne se a nedokáže tu větu dost dobře dokončit+ Jo, já tebe taky. +zavolá za ní, jak se od něj vzdaluje+ Proto to taky tak zkurveně bolí. +zamumlá+

[Payne]

Učí mě přežít. Nebýt znovu oběť! +blýskne očima a pak se na něj zadívá a je jasné, že tu souvislost opravdu nechápe.+ Ale to přesně se stalo, Deane. Ještě před třemi lety jsem byla obyčejná, úplně normální holka. Žila jsem v poušti, starala se o brášky, nejspíš bych se i brzo vdala. +potřese hlavou, jakoby tyhle pošetilé myšlenky chtěla vyhnat z hlavy+ Ale pak mě unesli a ty tři měsíce mě změnily. Něco ve mě tenkrát opravdu umřelo, Deane. +zašeptá a zavrtí hlavou; vlastně to poprvé vysloví takhle přímo, ale tohle jí opravdu nepřijde jako vhodná chvíle k tomu, aby mu svěřila aspoň část toho, čím prošla+ Vůbec teď nemyslím Jadea. Je jedno, proho koho budeš pracovat. Vždycky to bude jeho výběr, ne tvůj. A tuhle cestu pro sebe nechci. +pokrčí lehce rameny, ale když zmíní Beccu a pak naznačí, že by ji nechal..Znehybní a pomalu se ještě otočí a podívá se na něj; tvář má skoro dokonale bezvýraznou, jen v očích jí na okamžik blýskne vzdor, ale i strach. Představa, že by ji kvůli tomu pravdu opustil se jí zařízne do srdce jako čepel dýky. Neví co má říct a nechce už ani nic říkat, protože má pocit, že se už dlouho nezvládne ovládat a rozhodně se nehodlá rozbrečet před ním.+ Dělej, jak myslíš, lásko. Ale já bych tě před takovou volbu nikdy nepostavila...+pousměje se smutně; s tím se otočí a rychlými kroky projde jedním z úzkých tunelů a zmizí ve tmě+