Káhira, Egypt

[Jade]

+trochu kulhá na levou nohu, a nohavice zmokvalá krví se mu vlhce lepí ke kůži, ale vypadá celkem provozuschopně, narozdíl od Beccy, která se na tom zdá být čím dál hůř. Otráveně protočí oči, a stisne rty, protože jak to tak vypadá, budou s ní ještě poněkud potíže+ Nemůžeš ji tu nechat? +protáhne posměšně, jako by si jí za to dobíral, ale oči se mu nejiskří pobavením jako obvykle, když si z někoho utahuje. Obejde ji, aby jí viděl do obličeje+ Tak po ní sáhni. Cítíš magii? Cítíš někoho dalšího? +pozvedne obočí, protože dobře ví, že nikoho dalšího vnímat nemůže, je tam jen její orientem vonící síla a jeho vlastní tekutě se přelévající magie, jen dvě tepající srdce (teda doufám, že jí buší ) a dva zdroje životní síly+ To proto, že je mrtvá. +dodá tvrdě, každé slovo tónem jako by ji propleskával, a nekompromisně ji uzamkne ve svém pohledu+ Jestli hodláš spáchat asistovanou sebevraždu, jsem ten poslední, kdo by ti bránil, ale laskavě si na to najdi někoho jinýho. +zavrčí, a chytne ji za předloktí, aby ji vytáhnul na nohy+

[Rebecca Altamirano]

+hrozně moc by se s ním chtěla pohádat, obvinit ho ze spousty hnusných věcí, dost možná i z hladomoru v Africe, ale její tělo odmítá spolupracovat. A navíc ví, že má pravdu, že je její sestra mrtvá a nenávidí ho za to ještě víc. Když ji chytí za ruku, aby jí pomohl vztát, paličatě se mu pokusí vysmeknout. Nesnáší pocit, že ji vidí tak slabou a tichý hlásek někde vzadu v podvědomí jí našeptává, jak snadno by ji teď mohl zabít. Zároveň jí ale právě tenhle pocit ohrožení drží při vědomí.+ Dobře. Zmizíme odsud. +zašeptá nakonec tiše, v hlase je jasně znát rezignace, porážka, bolest i čím dál větší únava a vyčerpání. Zároveň tím přizná i to, že na samostatné přemístění se rozhodně necítí. Proti své vůli opravdu využije toho, jak ji chytil za předloktí a trochu se o něj opře. Cítí se opravdu čím dál hůř, ze všeho nejvíc touží po horké sprše, aby ze sebe a hlavně ze stále mírně krvácejících zranění, dostala všechno to pálící a svědící stříbro+

[Jade]

+Tak nějak jí všechnu tu nenávist vidí na očích, a nepřekvapí ho to. Na pohled jako je tenhle je zvyklej, je to něco co zná a s čím umí pracovat. V klidu jí ho opětuje, oči má tvrdé a nepřístupné, a na rtech napůl posměšný úšklebek, a tu momentální nerovnováhu mezi nimi dvěma moc dobře vnímá, je si ostře vědom toho, co by jí mohl provést, že by mohl prostě vzít katanu a přemístit se pryč, a ji tam nechat, ani by ji nemusel osobně dorazit. Tohle všechno mezi nimi proběhne, než se chytne jeho ruky, kroužek jeho prstenu jí trochu přismahne přes tričko kůži na předloktí, a udělá do něj tenoučkou jizvu. Chytne ji kolem pasu, aby se mu nevysmekla v meziprostoru nad Itálií, a oba dva je přemístí pryč. Ve chvíli kdy je do sebe lačně vtáhne meziprostor, budova za nimi vybuchne; žár už je nestihne dohnat, ale tlaková vlna jim uštědří přátelské poplácání po zádech a vysloveně je do meziprostoru vkopne+

[Rebecca Altamirano]

(už jsem je přesnula do hotelu:) )