Ložnice Neferet

[Isaac Walker]

*Většinu noci je vzhůru. Ruka už mu nejspíš odumřela a její tělo přitisknuté k jeho a dotek jejích prstů na kůži mu taky na klidu nepřidává. Sem tam na chvíli zabere, ale po chvíli zas procitne a jak se potácí na hranici mezi spánkem a bděním, připadá si malátně, jako by ho někdo vzal po hlavě palicí. Zrovna se mu podařilo usnout trochu tvrději, ale to, jak se mu Neferet v objetí začne vrtět, ho zase probudí a když mu její dlaň vyklouzne zpod trika, nesouhlasně zamručí a přitáhne si ji blíž. Pak neochotně rozlepí oči a zamženým pohledem na se na ni podívá.* Kolik je hodin? *vypraví ze sebe ospale.* Už vstáváme? *Otočí hlavu k oknu.* Vždyť sotva svítá, pojď ještě spát, *zabručí a zavrtí se, čímž se zase trochu přiškrtí a zamračí se.* Nevadí, když si udělám trošku pohodlí? *otáže se, ale spíš jen tak ze zdvořilosti, protože už se vyvlíká z jejího objetí a zbavuje se ponožek, kalhot a trička. Pak se natáhne zpátky na postel a rozevře náruč, aby se mu tam mohla zase stulit, v té ospalé ranní atmosféře mu to přijde jako nejpřirozenější věc na světě. Chvíli tápe po přikrývce, až se mu podaří ji přes ně naaranžovat tak, aby opravdu hřála a pod dekou si ji přitáhne těsně k tělu, ale tentokrát tak, aby to bylo pro oba pohodlné.* Dobrou, *zamumlá ještě, stále spíš v polospánku než vzhůru, a během několika vteřin znova usíná.*

[Neferet]

Hmn... +koukne k oknu+ ...myslím, že něco kolem páté. +odpoví mu odhadem, i když to vypadá, že jí moc nevnímá+ Ne jistě, že ne, jen... +chce mu navrhnout, aby si udělal větší pohodlí, ale to už jí předběhne a začne se svlékat. s jemným rozespalým úsměvem ho sleduje. líbí se jí ten pocit mít ho u sebe v posteli a rozhodně se jím odmítá teď zaobírat. rozzáří se jak sluníčko, když rozevře náruč, aby se u něj mohla stulit což okamžitě udělá. znovu ho obejme a stulí se mu u boku, hlavu položenou na jeho rameni, jednu nohu přehozenou přes jeho a vklíněnou mezi jeho nohy+ Dobrou. +broukne na zpět a jen tak chvíli leží. užívá si té blízkosti, toho klidu a snaží se nemyslet na to, že ráno může být všechno jinak a jak moc nechce aby tohle skončilo. opatrně zvedne hlavu a políbí ho na hranu brady, jen zlehka na dobrou noc, než se opět uvelebí a vzápětí usne+

[Isaac Walker]

*Probudí se o dost později, při letmém pohledu z okna zaregistruje, že sluníčko stojí už vysoko na obloze a určitě už utekla nejmíň půlka dopoledne. Ještě že má dneska volno, už tak musel dost vysvětlovat to zmizení před pár týdny. Zamyšleně shlédne na zdroj všech jeho potíží, důvěřivě přitulený v jeho objetí. Jeho divoženka má přes něj přehozenou nohu a její dlaň mu spočívá na břiše. Teda ne, že by byla jeho, opraví se v duchu rychle. Nechce ji budit, potřebuje se pořádně vyspat, tak ji jen zlehka políbí do vlasů a čeká, až se vzbudí. Což se neukáže jako šťastné řešení, protože jak jenom tak leží, až moc ostře si uvědomuje její blízkost. Čemuž moc nepomáhá fakt, že se jí v noci košikla vyhrunla až někam nad pás, takže je to skoro jako by ji neměla. Povzdechne si a obrní se trpělivostí.*

[Neferet]

+jeho blízkost překonala noční můry v jejím podvědomí, takže její spánek je klidný. spí tak dlouho jako už dlouho ne, díky pocitu bezpečí a tepla, které jí poskytuje tělo, ke kterému se tiskne a objímá ho. v rozporu se svými vnitřními přáními se pomalu začne probouzet. nejdřív se neklidně zavrtí a zamručí, když nejdřív rozlepí jedno oko, které si poněkud rozmrzele promne. zdál se jí takový skvělý sen, kdy u ní zůstal Isaac a ona se k němu mohla tulit. zarazí se. uvědomí si, že tu něco nesedí. že to možná jen nebyl nebyl sen. jemně pohladí tu jemnou kůži na jeho břiše a otevře obě oči, než se protáhne a zvedne k němu opatrně tvář jako by čekala, že se bude dívat do tváře někoho jiného+ Dobré ráno. +špitne tichounce, když zjistí, že je vzhůru a na tváři se jí rozlije měkký zářivý úsměv+

[Isaac Walker]

*Naštěstí to jeho trápení netrvá moc dlouho, protože se Nef probudí. Podívá se na ni a když vidí, jak září, musí se taky usmát.* Dobrý ráno, *broukne a skloní se, aby ji políbil.* Odpočatá? *zeptá se a zkoumavě se na ni zahledí, jestli už je v pořádku.*

[Neferet]

+polibek po ránu je něco co jí skutečně chybělo, ne že by to někdy přiznala nahlas, ale to jí nezamezí v tom si ho vychutnat+ Hmn... jo. +zamručí po chvíli+ Jako už dlouho ne. +přizná se dodatečně+ Co ty? Vyspal ses aspoň trochu dobře? +zajímá se trochu provinile, jelikož si poněkud matně vzpomíná jak se k ní dostal do postele+ Ty Isaacu... +nadechne se a trochu se nadzvedne, aby mu líp viděla do tváře a přetočí se víc na břicho pažemi z části opřená o jeho hrudník+ ...co tady vlastně děláš? +zeptá se naprosto bezradně+

[Isaac Walker]

*Tiše se zasměje.* Nakonec trochu jo, *připustí a zbaví ji toho provinilého výrazu dalším polibkem. Po její otázce se trochu odtáhne a zadívá se na ni.* To je další otázka? Myslim, že jsi na řadě. *trochu se pousměje, ale oči má vážné.* Říkal jsem ti. Snažil jsem se tě zastihnout, ale nebralas telefon. Tak jsem to zkusil osobně a zase nic. A po čtyřech dnech mi to přišlo podezřelý, tak jsem se zkusil poptat, kam ses mohla ztratit. *Pokrčí rameny.*

[Neferet]

Hmn... to jsem ráda. +protáhne, když se od něj kousek odtáhne od dalšího polibku+ Jo, myslím, že je. +souhlasí trošku zdráhavě, když si to promyslí+ Jo no, za to bych se možná měla omluvit. Netušila jsem, že by to mohl být problém, když na pár dní odjedu z města. +zamračí se nad tím, jak uvažuje nad jeho odpovědí+ Ale mohl bys mi trochu věřit. Slíbila jsem, že po tom vašem vrahovy nepůjdu dokud mě neohrozí a že nepůjdu sama ani po Aljošovi. Já náhodou svoje sliby držím. +koukne na něj poněkud ublíženě, když se posadí a schová ruce do klína aby se alespoň pokusila potlačit nutkání se ho neustále dotýkat+ Našel si mě. Tak proč zůstávat? +šeptne tiše a trošku sklíčeně stočí pohled ke svým rukám+

[Isaac Walker]

Nemyslel jsem, žes šla hledat jednoho z nich. Ale do problémů se můžeš dostat i jinak. Ale nevolal jsem ti, abych tě kontroloval. Vlastně jsem ti chtěl říct, co jsem zjistil o Aljošovi. *Když mu položí tu další otázku, trošku se zamračí a chvíli přemýšlí.* Víš, po pravdě ani sám nevim, *přizná pak a trošku rozpačitě se ušklíbne.* Ale to byly dvě otázky za sebou, *uvědomí si.* To je proti pravidlům, musíš dát fant, *zazubí se.* A taky je řada na mě. *Na chvilku se odmlčí.* Co se ti v noci zdálo, že tě to tak vyděsilo? *zeptá se pak a jeho pohled zase zvážní.*

[Neferet]

+podezřívavě přimhouří oči, jak zvažuje jeho slova a přemýšlí+ Nevím o jakých jiných problémech to mluvíš. +zatváří se jako nevinnost sama. loupne po něm očkem, když se skutečně dočká odpovědi, která jí moc nepřišla jako plnohodnotná odpověď, ale lepší to než aby se sebral a odešel. přeleze si k němu blíž a naprosto vážně se na něj zahledí, než jí rozhodí svým prohlášením+ To se nesmí? +uculí se pobaveně+ Jo tak ty bys rád fant jo? +protáhne a bezmyšlenkovitě se mu obkročmo posadí na břicho, i když část váhy přenese na kolena, aby ho moc netížila+ No tak dobře. +souhlasí, chytne okraj košilky a přetáhne si jí přes hlavu, v očích jí pobaveně zajiskří, když mu jí hodí na hlavu a než si jí sundá přitáhne si před sebe kus peřiny, aby se zakryla alespoň zepředu+ Spokojený? +zajímá se vesele, než položí svojí otázku. zvážní a s povzdechem se zamračí na jeho bradu+ Noční můra. +pokrčí zlehka rameny+ Mám je poměrně často. Většinou jsou to vzpomínky, různé strachy... nikdy jsem netvrdila, že to co dělám, dělám ráda. +pokrčí zlehka rameny+ Tentokrát to byly poslední vzpomínky na rodiče. Matčina smrt během rituálu kdy se mi rozhodla předat všechno co má, doslova... a otcova kdy se rozhodl že se rozpadne ve slunečních paprscích, protože jeho neživot bez matky nejspíš nestál za nic. +semkne pevně rty jak přemáhá všechny ty pocity co ohledně toho cítí+