Aiša

[Vanessa]

+už to vzdá, když Enza nikde nevidí, ale když už je tady, věnuje se několikahodinovému tréninku, po tom dlouhém nicnedělání se opět potřebuje dostat do formy. Pak si všimne Enza, jak ji pozoruje a srdce jí poskočí až do krku. Ještě chvíli trénuje, aby to nevypadalo, že na něj čekala a pak si otře zpocený obličej do ručníku a dojde k němu+ Ta scéna posledně... měla jsem prostě na tebe zlost +není to omluva, spíš vysvětlení jejího chování+ Pokud jsi mi chtěl něco důležitého, mám teď zrovna chvíli času +prohodí jakoby ledabyle a doufá, že Enzo neslyší, jak mohutně jí tluče srdce+

[Enzo]

+pozvedne udiveně obočí, když k němu Aiša přistoupí, čekal, že se mu vyhne velkým obloukem+ Taky jsem neměl svůj den +od něj to taky nevyzní jako omluva, ani jeden z nich si totiž ani za nic nepřipustí, že se ve skutečnosti jeden druhému omlouvají+ Fajn. Půjdeme ke mně nebo k tobě?

[Vanessa]

Zbláznil ses? To ti nestačil jeden odpykaný trest za porušování pravidel? +pochopitelně že se jí to už doneslo+ Vidím, že ses zase vrátil z nějaké válečné zóny +sjede pohledem jeho vizáž+ Pojď, ošetřím ti to... a přitom si můžeme promluvit +zamíří směrem k ošetřovně a neohlídne se, pevně doufá, že ji následuje+

[Enzo]

To mě tak málo znáš, že mě nějaký trest napraví? +ušklíbne se její naivitě+ To není moje krev. A těch pár škrábanců nestojí ani za ošetření +no Aiša už je na půl cestě k ošetřovně, tak ji dožene+ Co že chceš tak najednou se mnou mluvit? +sleduje ji trochu podezřívavě+ To mi k tobě vůbec nesedí...

[Vanessa]

Sedni si a svlékni se +prohlédne mu rány, skutečně nejsou natolik vážné, aby potřebovaly chirurga, ale aspoň mu je vyčistí a ošetří+ Zase ses vrhal po hlavě do nepřátelských řad. Jednou na to svoje riskování doplatíš životem +hned jak to vysloví, kousne se do rtu, nechce, aby to vyznělo, že se o něj bojí+ Neměj strach... zabít tě nechci... ne teď a ne tady +nikdy se tím netajila+ Proč jsi mě vlastně v té džungli zachránil? +začne se pomalu dopátrávat pravdy+ Má to něco společného s tím... mým tajemstvím? +šeptne potichu+ Řekls to už někomu? +zeptá se nenápadně+

[Enzo]

Copak... bojíš se o mně? +rýpne si do ní s úšklebkem+ Nechci ti brát iluze, Aišo, a už vůbec tě nechci podceňovat... +chytne ji za zápěstí, jak mu tam ošetřuje ránu a skoro až bolestivě jí ho stiskne+ ...ale ty mě nezabiješ. Ani teď, ani jindy +dívá se jí upřeně do očí a pobaveně sleduje, jak uhýbá pohledem, pak ji pustí ze sevření+ Proč... jednou ti to řeknu... až budeš rozumnější. Teď by se to minulo účinkem +zkonstatuje+ To tvé tajemství... lhal bych, kdybych řekl, že mi je to jedno. Tíží mi to svědomí vůči řádu. Ale přesto jsem to ještě nikomu neřekl. Všechno záleží jenom na tobě +zvedne k ní hlavu a zahledí se jí do očí+ Pokud chceš, můžeme si o tom promluvit někde v soukromí.

[Vanessa]

Nikdy nepodceňuj zdánlivě slabšího, může mít nějaký skrytý trumf, o kterém nevíš +trhne zápěstím, aby se mu vysmekla, ale Enzo má velkou sílu+ Ty máš i svědomí? +ohrne posměšně rty, přesto se jí sevře žaludek. Dejme tomu, že mu bude věřit, že to ještě nikomu neřekl, je tady ale reálná hrozba, že ho špatné svědomí nakonec donutí někomu se svěřit. Nejspíš svému nejlepšímu příteli. A Altair s ní nebude mít slitování. Sevře se jí srdce. Styx měla pravdu, Enzo musí zemřít. Protože jinak zemře ona. Touha po životě je silnější, láska není podstatná+ Dáváš si se mnou rande? +ušklíbne se, jak jí spadne do klína příležitost+ Fajn. Co třeba v tom lese na jih od pevnosti? Zítra večer... než vyjde úplněk? +dává si sakra záležet, aby se jí nezachvěl hlas+

[Enzo]

+netuší, co se jí honí hlavou, ale je obezřetný, pro Aišu není typické, aby byla na něj takhle milá. Výjimkou byla pouze ta spontánní příhoda v džungli, kdy se na chvíli nechala ovládnout city. Poznal, že to nepředstírala. Takže její náhlá ochota sejít se s ním znamená, že buď ho chce vlákat do pasti, anebo chce pokračovat v tom, co tenkrát začali a co jim překazil ten zatracený smrtijed. Musí se dozvědět, jak to je+ Dobře. Po setmění tam budu čekat +nic netušíc jí potvrdí místo i čas schůzky+

[Vanessa]

+zrovna mu sešívá řeznou ránu, když jí Enzo bezelstně odsouhlasí schůzku o úplňku. Při jeho slovech sebou mimoděk cukne a bodne ho jehlou do svalu a jak se Enzo na ni překvapeně podívá, rychle to zaonačí+ Promiň... mám z toho tréninku ještě zpocené ruce +omluví se mu, aby na ní nepoznal, jak je rozervaná z toho, co ho čeká. Nesmí a nemůže ale už ustoupit od svého rozhodnutí, to by byl její konec+ Hotovo +přelepí mu náplastí ránu a rychle sbalí instrumenty+ Tak zítra večer +s předstíraným klidem vyrazí k východu, neohlédne se, aby si to náhodou ještě nerozmyslela a co nejrychleji zmizí z Enzovy blízkosti+

[Enzo]

+cítí, že se s Aišou něco děje, takhle nervózní ji ještě neviděl+ Pokud mě bodáš jenom jehlou, to mi neublíží +zavtipkuje a když ho Aiša spěšně doošetří, navlékne na sebe tuniku+ Dík +chvíli za ní zamyšleně kouká, pak si sebere zbraně a zabraný v myšlenkách se odebere do své cely+