Aiša

[Enzo]

(Becca: )

+neunikne mu ten její souboj emocí a na krátký okamžik zadoufá, že by snad mohl mít u ní šanci+ Protože už dost možná nebudu mít příležitost říct ti to. A chtěl jsem, abys to věděla +zmateně pozoruje, jak se s ní něco děje, jakoby nebyla ve své kůži+ Já neutíkám +stiskne pevně rty, strach nepatří do jeho rejstříku emocí+ Proč bych taky měl? +zaraženě zmlkne, když Aiša nepřirozeně zachroptí a pak v rozzářeném světle úplňku sleduje, jak se andělská krása jeho vyvolené mění přímo před jeho očima. S vytřeštěným zrakem pozoruje tu hrůznou scénu, když se Aiša v krutých porodních bolestech rodí do podoby stvoření z temnot. Neschopný jakéhokoliv pohybu, paralyzovaný jako králík před útočícím hadem, hypnotizovaně hledí do žlutých očí obrovské vlčí bestie, ve kterou se Aiša během chvilky přerodila. Teprve když prořízne ticho noci táhlé vlčí zavytí, ze kterého se mu zježí chloupky na zátylku, probere se z netečnosti. Na útěk už je ale pozdě... proměna je dokonána+
http://fullhdpictures.com/wp-content/up ... papers.jpg

[Vanessa]

+jelikož si vůbec nevěřila, že by se ve vlčí kůži nad Enzem neslitovala, záměrně si dnes nevzala vlkodlačí lektvar, aby měla jistotu, že po přeměně už nebude moct nijak ovlivnit své rozhodnutí. Proto poslední, co v křečích a bolestech zahlédne lidskýma očima, dřív než se její lidská mysl propadne do vlčí temnoty, jsou Enzovy oči, zcela ochromeně sledující její utrpení... a pak ji pohltí milosrdná tma+

[Vanessa]

+za rozbřesku se její tělo v bolestech opět poskládá do svého původního tvaru. Nahá a chvějící se zimou leží v rosou zvlhlém mechu a vzpamatovává se z přeměny. A když definitivně převezme vládu nad jejím tělem a myslí opět její lidská stránka, okamžitě se jí vybaví v paměti scéna těsně před přeměnou ve vlkodlaka+ Enzo! +zasípe, jak má hrdlo ochraptělé křikem. Namáhavě se vydrápe na roztřesené nohy a v panice se rozhlédne kolem sebe. Nachází se jinde, než kde se s Enzem setkali, ale to se dalo předpokládat, že nezůstala celou noc na stejném místě. Enza nikde nevidí, ani živého, ani mrtvého. Tuto část lesa poznává, nachází se jen kousek od bývalé asasínské tvrze, kterou řád nadobro opustil poté, co tady před třemi lety obrovský vlk pozabíjel spoustu asasínů. Pohlédne nahoru na polorozpadlé zdi, které už z velké části pohltila bujná vegetace a zatrpkle si vzpomene na to, že zrovna tady se tenkrát nakazila lykantropií. Odvrátí se od toho prokletého místa a vrávoravým krokem zamíří zpátky k místu schůzky. Její pozornost však upoutá něco povědomého v trávě. Zmocní se jí zlé tušení, ale odhodlaně se k tomu vydá. Srdce jí sevře ledová ruka, když pozná Enzovu asasínskou šerpu. Zvedne ji, je potrhaná a ušpiněná od čerstvé krve+ Och, ne +zašeptá a bezmocně padne na kolena+ To nemůže být pravda +už to napětí nedokáže ovládnout a rozvzlyká se, šerpu tiskne k hrudi jako relikvii+

[Vanessa]

+je tak rozrušená z viny, že zabila Enza, že ani nepostřehne stín, který na ni padne. Teprve lidský hlas ji vytrhne ze zoufalství, do kterého se ponořila+ Je to jenom šerpa, Aišo, nemusíš si kvůli ní tolik zoufat +Vanessa vylekaně vzhlédne a... nevěří vlastním očím. Nad ní stojí Enzo, celý potrhaný, zakrvácený a zraněný, ale živý+ Och bože... Enzo! +zašeptá Vanessa nevěřícně a pak se mu vrhne kolem krku, je jí úplně šumafuk, že tohle by nikdy předtím neudělala+ Díkybohu žiješ +šeptne s úlevou a všechno to napětí z ní spadne jako těžké břemeno. Její tvář ale hned nato zbledne, když si ho prohlédne pozorněji a všimne si jeho zuboženého stavu+ To... já? +hrdlo se jí stáhne hrůzou, když ukáže na ta jeho zranění+

[Enzo]

+zpovzdálí tiše pozoruje Aišu a pořád otálí s tím, aby se jí ukázal. Po tom, co z bezpečné vzdálenosti pozoroval její zpáteční přeměnu v člověka, nerad by se prozradil, že ji viděl. Bude pro ni lepší, když to nebude vědět. Tak ji jenom skrytě sleduje a čeká na příležitost. Když Aiša najde jeho poničenou šerpu, překvapeně kouká, jak ji to rozruší. Že by jí na něm přece jen trochu záleželo? Srdce se mu rozbuší, ale ne nadlouho. Nejspíš to bude jen výčitkami svědomí, že možná zabila člověka. Proč by si ale tiskla k hrudi něco, co patřilo jemu? nedá mu to. A protože je to sebestředný, arogantní parchant, okamžitě si domyslí, že to musí být kvůli němu. Pohne se k Aiše a neodpustí si to hned ironicky okomentovat+ Je to jenom šerpa, Aišo, nemusíš si kvůli ní tolik zoufat +jak se mu však Aiša vrhne kolem krku, zaskočí ho to, alespoň v něčem se ten mizera přepočítal, ale bez váhání ji obejme pažemi a přitiskne k sobě+ Žiju... mne se i smrt bojí... jako bys to nevěděla +ušklíbne se rouhavě a pustí ji z objetí, sundá si plášť a přehodí jí ho přes ramena, aby zakryl její nahotu a zahřál její zkřehlé tělo. Přejde očima po svých zraněních, obzvlášť jednom dost ošklivém na stehně, ovázaném kusem látky z vlastní šerpy a dojde mu, na co se ho Aiša ptá+ Můžeš být v klidu... ty jsi mě nezranila +má na mysli její vlčici+ Spadl jsem z trochu větší výšky... ale jsem v pořádku +mávne ledabyle nad tím rukou+ Ale ty by ses měla dát do pořádku po té náročné noci +vezme ji do náruče, ignoruje přitom její protesty a vydá se kulhavým krokem ke staré pevnosti+

[Vanessa]

+až když jí Enzo podá plášť, uvědomí si, že stojí před ním nahá a rychle se do pláště zabalí. Té jeho ošklivé rány na noze si všimne a žaludek se jí sevře zděšením, že ho ve vlčí podobě kousla. Když ji však Enzo ujistí, že ho nezranila, dlouze úlevně si vydechne+ To je dobře +zamumlá si spíše pro sebe, ani jí nepřijde na mysl, že by Enzo vůbec tušil, co mu hrozilo, kdyby ho zranila do krve+ Nedělej si o mne starosti, dokážu se o sebe- +odsekne mu, ale větu už nedokončí, protože se zčistajasna ocitne v Enzově medvědím náručí+ Co děláš... pusť mě, sakra! +mlátí ho zesláblými pažemi do ramen, ale účinek to má stejný, jako by mravenec bušil do slona, jak je po té náročné přeměně totálně vyčerpaná+ Mizero! +odfrkne si nakonec odevzdaně, ale ono jí je takhle vlastně docela fajn, vlastně hodně fajn. Což zákonitě nedá najevo. Kus cesty mlčí a urputně se vyhýbá pohledu do jeho tváře, cítí, jak Enzo kulhá, nakonec ale přeruší ticho+ Když ne já... co se ti tedy vlastně stalo? +pohlédne mu do očí a úplně ji zamrazí, když jí Enzo pohled opětuje+

[Enzo]

+docela pobaveně přihlíží těm jejím naivním protestům, ale nepovolí, přestože udržet na zraněné noze váhu obou mu způsobuje značné bolesti, ale chce mít prostě zase navrch+ Jak jsem řekl... spadl jsem +zastaví se u zdi bývalé pevnosti v lese a postaví Aišu na nohy. Zvedne hlavu a pohlédne nahoru na kamennou zeď, částečně narušenou vegetací, která na mnoha místech prorůstá přes kameny. Vysoko nad zemí se staletá stavba nebezpečně drolí a místy jsou kameny úplně uvolněné+ Podruhé už bych to neriskoval lézt nahoru... budeš nás muset dovnitř přemístit +mrkne na ni významně+

[Vanessa]

+odstoupí od něj a zvedne hlavu nahoru+ Tak odtamtud jsi tedy spadl? +prohlíží si pozorně tu poškozenou zeď+ Jsi blázen, že jsi tam lezl. Musel jsi přece vidět, že je to nebezpečné +pokárá ho za jeho neopatrnost+ A proč jsi mě sem vůbec přivedl? +otočí se k němu tázavě a udiveně zvedne obočí, když ji Enzo požádá, aby je přemístila za zeď+ No... tu zeď rozhodně nemíním přelézat +zvědavost, proč jsou vlastně tady, nakonec zvítězí nad její potřebou se jít pořádně vyspat+ Podej mi ruku +chytne ho za ruce a na druhý pokus, jak z ní přeměna vycucala téměř veškerou energii, je oba přemístí na druhou stranu+

[Enzo]

Větší nebezpečí číhalo dole +zamumlá Enzo neurčitě a blíž to nerozebírá. Na otázku, proč ji sem přivedl, jí záměrně neodpoví, ještě nenastal čas. Když se ocitnou na vnitřním nádvoří pevnosti, s jistotou vykročí k minaretu+

Počkej, Enzo +zastaví ho nervózní Aišin hlas, toto prostředí, kde ji před pár lety pokousal vlkodlak Remus, na ni působí velice stísněně+ Jak... jak jsi se zachránil před... no vždyť víš... +kousne se rozpačitě do rtu, jak se jí o tom těžko mluví. Od okamžiku, co se přeměnila zpátky, si láme hlavu, jak se mu povedlo přežít její přeměnu ve vlkodlaka a je rozhodnutá to z něj dostat+

Všechno se brzy dozvíš... dost možná se ti to nebude líbit +ušklíbne se a pajdavě vystoupá nahoru do věže, předpokládá, že Aiša ho bude následovat. Místnost úplně nahoře vypadá, jako by ji někdo nedávno obýval, přestože je pevnost už léta opuštěná. Enzo vyjde na ochoz pro muezziny, opře se o zábradlí a zadívá se na hluboký les pod nimi. Pak se otočí tváří k Aiše a pozorně ji sleduje, jestli pochopila+

[Vanessa]

+vyškrábe se namáhavě po točitých schodech na vrchol minaretu a trochu zadýchaně se rozhlíží po místnosti. V jednom rohu se kupí na zemi hromada dek jako provizorní lůžko, různě po místnosti je rozmístěno několik svícnů z poloviny ohořelými svíčkami a její bystré oči si všimnou i těch pár drobností, které tam nemají co dělat, jako zpola vypitý džbán s čistou vodou, nebo popelník přeplněný hašišovými nedopalky. Její pozornost upoutá předmět pohozený na zemi u postele a sehne se pro to. Je to kus krví nasáklé látky z Enzovy uniformy, nejspíš sloužila jako provizorní obvaz, než promokvala. Na dřevěných prknech na podlaze si všimne tmavohnědých skvrn po zaschlé krvi. Vanessa stočí udivený pohled k Enzovi a dožaduje se vysvětlení+ Tys tady přečkal úplněk, že ano?