Klan Hashimoto, Japonsko

[Tobiáš]

*dopadne na záda a je zatraceně rád, že nemusí dýchat, jinak by se těžko zvedal...takhle vyskočí rovnýma nohama zase zpátky a pustí se do Postracha s novou razancí* trochu...*vrčí si mezi údery a vzápětí z něj Postrach vyrazí další vzduch, i když už si myslel, že snad žádný mít v plicích nemůže. Jak ztrácí půdu pod nohama, ožene se razantněji a jinak, než měl v úmyslu a jednu Postrachovi skutečně ubalí. V hloučcích kolem to zašumí, když překročí jedno z daných pravidel - neútočit na hlavu*

[Rebecca Altamirano]

+pozoruje ten souboj s rukama založenýma na hrudi a když Postrach pošle Tobiáše k zemi podruhé, všimne si nepatrné změny v razanci Tobiášových úderů. A že to nebude mít dobrý následky jí dojde vteřinu před tím, než se to stane. Podmračeně je sleduje a když rána dopadne, tiše si povzdechne a kousne se do rtu. Napjatě čeká, co se z tohodle vyklube...+

[Postrach]

*není jasné, jestli tu ránu čekal nebo ne, teď si jen otře si krev z rozraženého rtu a zbytek polkne, nebude panu Hashimoto plivat na trávník, na nic nečeká a přejde do útoku a teď už to cvičný boj nepřipomíná ani omylem...přesto si nikdo netroufne nijak zasahovat. Občas vyletí kus trávníku, když se některý z nich odrazí, rány dutě dopadají, ozývají se zpevňující výkřiky a taky výkřiky marné zuřivosti. Oba upíři jdou tělo na tělo, je v tom cosi děsivého a hypnotizujícího zároveň. Ti pozorní si taky všimnou, že zatímco Tobiáš se drží japonského stylu, Postrach přejde ke kung fu. Údery jsou přesné a pro obyčejného smrtelníka už v tuhle chvíli fatální, ne tak ale pro Tobiáše.*

[Manori]

*říká si, co to je za rozruch venku, tak vyjde taky ven a nestačí koukat. objeví se u nejbližšího hloučku, ale nijak se do toho nemíchá*

[Tobiáš]

*v první vteřině, když uvidí na Postrachově tváři krev, se příšerně lekne. Za nic by se mu teď neodvážil podívat do očí. Když ho vzápětí zasypou rány, přestane konečně přemýšlet, přejde na plný kontakt a konečně se mu začne dělat v hlavě pořádek....paradoxně čím víc dostává do těla, zejména, když Postrach náhle změní styl, a čím víc cítí pod vlastníma rukama a nohama tělo protivníka, tím víc se uklidňuje...začne se soustředit a místy to vypadá, že si proti Postrachovi vypomáhá i levitací, aby dohnal tu rychlost, kterou nemá. Nakonec skončí zaklesnutí v sobě, natěsno, dívají se jeden druhému do očí*

[Postrach]

Postrach: lepší...*a zní to jako odpověď i otázka zároveň. Obejme ho jednou paží kolem krku a trochu s ním přátelsky zatřese. Jak jsou u sebe tak blízko, jen vydechne* hlavně neudělej stejnou chybu, jako jsem dělal dlouho já.*pak ho pustí*

[Tobiáš]

*když se dívá do těch šedých očí zblízka, napadne ho, jak je rád, že se vrátil...že je teď tady s nimi a ne jako při první návštěvě, kdy byli s Karolínou sami.* Lepší...díky...*trochu se zakymácí, když ho pustí, než nabere zpátky rovnováhu, jak se o něj prve opřel. Zhluboka se nadechne a konečně se cítí líp, když upustil páru* Postrachu...*zavolá na něj, ten se jen otočí, jak si roluje košili zpátky k zápěstí* Promiň....ujelo mi to.*klepne se prstem do čelisti*

[Postrach]

To ale muselo...*pousměje se* aby to mělo patřičný efekt...*klepne si prstem na spánek a dozapíná knoflíčky na rukávu, pak se musí zasmát, když na něj Tobiáš přimhouří oči, že to na něj pěkně nachystal* Moc mladý...povíme si tak za dvacet let.*odmávne ho a obuje se*

[Rebecca Altamirano]

+kouká jak na tenise a teď už je chvilkama vidí trochu rozmazaně i ona. když je konec, těká pohledem mezi nimi, ale oba jsou zjevně uplně v pohodě. koukne na Man pohledem "ti chlapy!" a potřese pobaveně hlavou+

(nesnáším psaní přes mobil, je to fakt desně vyčerpávající )

[Manori]

*kouká, obočí na větvi třešně, co má nad sebou. Zachytí Beccyin pohled a němě obrátí oči v sloup...okolostojící upíři se dohadujou, kdo že vyhrál sázky*

Jako prasátko...*poznamená, když dojde Postrach z trávníku na chodník a přitáhne si ho blíž, rukou přejede po košili, takže drobné kapky krve z látky zmizí, jako by tam nikdy nebyly*